Ve dnech 9.-10. dubna 2022 se v severo-západních Čechách konalo 1.kolo Národního poháru ČSKe a 1.kolo České ligy karate (soutěž kata a kumite týmů). Původní lokace v tělocvičně v Karlových Varech musela být z důvodu pro-uprchlických opatření pozměněna. A tak se závodníci Fight clubu startující v dorosteneckých a starších kategoriích vypravili závodit v sobotu do Chebu, zatímco mladší a starší žáci soutěžili v neděli v Sokolově. Ze svého pohledu kauče budu hodnotit nedělní závod, kde jsem osobně byla přítomna, ale předpokládám, že sobotní klání co se týče organizace probíhalo obdobně. Pořadatelé v rámci možností, myslím si, udělali maximum. Přehledně a bez zbytečných prodlev se jednotlivé disciplíny střídaly na 6 tatami. Jediným zádrhelem byl nedostatek místa pro pohyb kolem tatami, takže přesun z jednoho panelu na druhý pro mě jako kauče občas připomínal akrobatické vystoupení v cirkusu Berousek mezi schody, zábradlím a lavicemi na tribunách. Co mě překvapilo, byla velká nevyrovnanost kvality panelů rozhodčích. Kdo mě zná, ví, že dokážu být naprosto soudná a objektivní v uznání soupeřovo kvalit a nemám problém přiznat spravedlivou porážku. Avšak na některých tatami kvalita rozhodování byla opravdu na mezinárodní úrovni, oproti tomu na jiných to zavánělo spíše školením a rozkoukáváním se. Chápu, že noví rozhodčí se potřebují v praxi zaučovat, ale to by se mělo dle mého názoru odehrávat na regionálních
soutěžích a nikoliv na nominačních národních závodech. A dle slov, které jsem měla na závodech možnost prohodit s trenéry jiných klubů z republiky, to bohužel není jen můj názor. K výkonům našich závodníků toliko. Začíná mě fakt bavit, že snad nikdo z nich nepřistupoval ke svým výkonům, jako že "je mu to jedno".
I kumiťáci, kteří si střihnou katy jako doplněk, nastupují s tím, že prostě chtějí soupeře porazit. Záleží jim na tom, co předvedou a to, že je mrzí, když to neklapne a probírají a uvědomují si svoje chybky a nedostatky, je obrovským progresem v procesu vlastní sebereflexe. V katách nám spoustu medailí uteklo o fousek, ale tím, jak právě děti začínají vnímat, že se opravdu zlepšují a začínají si věřit, že i v rámci republikových turnajů patří mezi špičku, věřím, že ten krůček na "bednu" je reálně blízko. V kumite nám také kopice umístění
těsně pod stupni vítězů naznačuje, že závodníkům chybí už jen kousíček k absolutním triumfům. Tady ovšem spatřuji možná největší nedostatek nikoliv ve fyzické a technické vybavenosti, ale v psychickém zvládnutí zápasu. Nejednou se totiž stalo, že náš závodník prohrál zápas v posledních vteřinách, ačkoliv po
celou dobu byl lepší, aktivnější a svého soupeře měl "na lopatě ". Stejně tak řada kumiťáků vystupovala v zápasech s diametrálně odlišným psychickým nastavením. Kde se "papírově" cítili silnější, vystupovali
sebevědomě a chod zápasu určovali oni. Jakmile ale narazili v dalším kole na soupeře, se kterým třeba v minulosti prohráli nebo působil větším a suverénním dojmem, stáhli se do sebe, v zápase byli pasivní a spíše vyčkávali, co udělá soupeř. Ale jsou to přece jen žákovské kategorie, které zde hodnotím, a tudíž
je určitě čas a prostor na těchto věcech zamakat. Děkuji ještě závěrem za pomoc při kaučovaní "holkám v triku", rodičům za zázemí na tribunách pro naše bojovníky, pro které to byl náročný den, neboť se většina z nich zúčastnila 3-4 disciplín (kata, kata tým,kumite, kumite tým) a mému týmu Fight club, že mě na tuhle zodpovědnou misi vyslali v novém dresu, na který jsem patřičně hrdá.

Trenérka Mona